To je jednoznačně otázka, která se, a jistě nejen mně, nabízí, když přemítám, jak se pustit do blogu o ošemetných zákoutích převodu komunikace do jazyka rodné hroudy. Toto puzení, které je (přiznejme si to) pravděpodobně ve skutečnosti z valné části verbální inkontinence a chorobná touha být slyšet, asi nejlépe obhájím stručným výtahem ze své pohnuté historie. Po dětství stráveném z nedostatku společenského šarmu povětšinou pod stolem či na půdě s nosem ve stránkách knih všech možných žánrů, kategorií a stupňů pokleslosti, případně sledováním vpašovaných, tudíž anglických videokazet, jsem nejistou, ale nadšenou nohou zamířila směrem k překladatelství a tlumočnictví. Po mnoha strašlivých raných pokusech, (vzpomínka na ně ve mně dodnes vyvolá silnou krizi identity), a létech boje s vlastní tupohlavostí jsem se k vlastnímu překvapení stala senior editorem neboli kontrolorem kvality překladů v překladatelské skupině, na kteréžto pozici v bázni boží setrvávám podnes.
A protože profesionální deformace je potvora, léta opravování prací ostatních a objevování vlastních chyb nakonec člověku natolik pokřiví a zprzní charakter, že si už ani neužije jízdu tramvají, aniž by nekontroloval správnost překladu reklam, o prostém shlédnutí oblíbeného filmu v českém jazyce ani nemluvě. Mám obrovskou úctu ke všem překladatelům, kteří ke svým překladům přistupují s cílem opravdu přenést komunikaci, ne jen zaplnit stránku něčím fakturovatelným, co lze lehce pofackovat po strojovém překladu. A skláním se před vynikajícími překladateli, kteří to skutečně dělají, kteří dokáží docílit toho, že překlad není převodem slov z jednoho jazyka do druhého, ale totéž sdělení, které zaznělo ve zdrojovém jazyce, přirozeně pronesené v jazyce cílovém, jako by se jednalo o nezávislou originaci. A abych navázala na prve řečené vlastní strašlivé rané pokusy a použila slova oblíbeného komiksového radikála D-Mana, věřím, že člověk se učí každý den, jinak ho žil nadarmo. A není nic, co bychom zítra nemohli udělat lépe, ovšem pouze za předpokladu, že to dnes uděláme hůř. Proto se s (možná nemístnou) odvahou zapojuji do fantastické internetové záchranné a podpůrné sítě. Sítě, ve které vždy naleznu útěchu, že i jiní se potýkají s týmiž zákrutinami našich hyperaktivních jazykových pravidel, způsoby, jak to či ono, s čím momentálně zápolím, vyřešili, a lidský kontakt v někdy osamělém světě počítačové obrazovky, stolu a pár elektronických slovníků. Proto tímto zdravím kamarády překladatele, v jejichž výtvorech se s radostí a láskou šťárám a jež obšťastňuji zasíláním oprav či servilních poklon, náhodné čtenáře a surfaře a vzhledem k tomu, že internet hozená hnijící rajčata nepřenáší, se těším na vaše komentáře 