Titul tohoto krátkého zamyšlení byl vybrán celkem nenáhodně. Stačí letmý pohled po několika billboardech, vyslechnout něco málo reklam v rádiu či v televizi a člověk je nucen dojít k závěru, že co do praktického efektu česká přivlastňovací zájmena v podstatě nic jiného než kurtizány nejsou. Jejich napohled zjevná volná zaměnitelnost, fakt, že běžný větotvůrce celkem bez výčitek sáhne k jednomu druhu, ačkoli platné manželské sliby by ho měly vázat k použití jiného, nám odhalují strašlivou pravdu – jsou to potvory prodejné. Ale šmahem odsuzovat je snadné. Pojďme se ale na problematiku přivlastňovacích zájmen podívat trochu podrobněji. Vnucuje se otázka – nejedná se spíše o případ nucené prostituce? Nedávno provedená anketa mezi náhodným vzorkem osobních přivlastňovacích zájmen ukázala, že ve větných konstrukcích typu „Zde si můžete vyzvednout vaše noviny“ či kupříkladu „Projasněte vaši pokožku“ se většinou vyskytují zcela nedobrovolně a z donucení.
Na druhý pohled tedy situace až hrozivá. Z právního hlediska se my, jejichž srdce osud nebohých přivlastňovacích zájmen oslovil, nacházíme na poměrně tenkém ledě. Jejich ochrana je právně neprosaditelná, postižitelnost znásilňovatelů jejich důstojnosti, jakkkoli veřejně a jakkoli velkými písmeny toto prznění probíhá, je nulová.
Stejně jako v případě flagrantního porušování lidských práv kdekoli na světě nám nezbývá, než se uchýlit ke guerrillovému boji nenápadné veřejné osvěty v mezích zákona, než se stane nevyhnutelné a ubohá zájmena budou ve své nepřirozené funkci navždy uvězněna dalším vydáním Pravidel českého pravopisu. Proto se s radostí připojuji k hlasům, které již po internetu na obhajobu zájmen znějí a za plného vědomí a při všech smyslech skanduji:
Je-li osoba, na niž přivlastňovací zájmeno ve větě odkazuje, také podmětem, i kdyby nevyjádřeným, patří se použít odpovídající tvar zájmena svůj. Podobně, jako by v nás věta „Pověsil jeho kabát na kliku“ vyvolala logický dojem, že aktér věšel kabát nějakého svého známého, by v nás věta „Osvěžte vaši pokožku citrusovou vlnou“ měla vyvolat přinejmenším lehkou schizofrenii. Čí že to pokožku máme svěžit? Že by svou? To je případ, se kterým se asi na ulicích i ve svých (v některých případech pak našich) příbytcích setkáváme nejčastěji. Toto prosté pravidlo nás ale ze všech nesnází vyvede celkem hravě. Je-li protagonista věty zároveň vlastníkem (pokožky, novin, vyrážky apod.), sahá uvědomělý člen české komunity po zájmenu svůj a říká například: Zde si můžete vyzvednout své noviny (ne vaše); Udělejte to po svém (ne po vašem); Odhalte své já (ne vaše) atd.
Ale i tady lze (děkujeme, pane Palacký a celá řado pachatelů až k praotci Čechovi), narazit. Toto pravidlo platí pouze v případě, že se mluvnický podmět s vlastníkem zcela shoduje. Je-li činitel v podmětu jen podmnožinou celé skupiny, na kterou zájmeno odkazuje, volíme opět nezvratnou podobu přivlastňovacího zájmena. Takže spíše řekneme „Měli bychom si více hledět našich škol“ nebo „Děláme to pro větší slávu našich luhů a hájů“ – oslovená skupina pravděpodobně nepokrývá celý národ a stát. Stejně bychom řekli raději „Všichni jsme drželi palce našim dětem na Aljašce“ – tady by navíc při použití zvratného svůj mohla vzniknout představa, že každý z oněch všech držel palce jen těm svým dětem a ostatní vzal čert. Mezi námi, ono to tak možná ve skutečnosti i bylo, ale – není to krásné, jak zušlechťující funkci jazyk někdy plní? Stejně nás duchem sounáležitosti naplní například věta, která tuto tendenci ilustruje s definitivní názorností: „Věnujme se našim problémům.“ V tomto znění z nás dělá stmelenou skupinu, která se v duchu soudržnosti chystá řešit potíže, které ji brání být ještě lepší a úžasnější. Pomněme ale variantu „Věnujme se svým problémům“ – je to nádhera, tatáž skupina je rázem sbírkou individualistických hajzlů, kteří se svorně rozhodují, že nesnáze zakavkazských horníků jim den kazit nebudou a že se budou raději zaobírat problémy, které mají oni sami. Zájmena svůj/můj tedy můžeme použít proměnlivě, abychom vyjádřili, zda se jedná o něco, co je skutečně jen a jen mé – a nikoho jiného! A to i obráceně – například „Já si beru mou propisku“ – podle pravidel českého pravopisu je to zcela právoplatné zdůraznění toho, že jste Karlovu propisku nevzali, ať si Karel říká, co chce, a klidně vám může i prohledat tašku.
Tož tedy – češtině zdar a té naší nazdar 