Blog Tlumočení a překlady pro hnidopichy

Příliš textu netřeba - toto je článek, který mě při prohledávání webu (z mrzkých zištných důvodů) naprosto okouzlil, uchvátil a oslovil, a to zdaleka ne kvůli rozkošným harlequinským ukázkám na závěr…

Prohlédněte si celý článek!

Zdá se vám, že na nadpisu je všechno v naprostém pořádku? Nebojte se, nejste sami. A možná máte pravdu, možná je to jen přehnané šťouralství. Možná je úplně v pořádku říkat „Bude námi posouzeno“ či „Gól byl vstřelen Novákem“. Možná se přirozeným vývojem jazyka dostaneme k tomu, že námi bude ulehnuto, snědeno či oloupáno. A možná se někdy objeví popová zpěvačka, která ve svých klipech neudělá jediné sexuálně explicitní gesto. Ale do té doby je tohle můj malý kousek vesmíru, a tam pasiva smějí jen po důkladném prověření a proclení.

Člověka by možná napadlo, nakolik je obecná psychologie národa propojená s podobou a nejobvyklejšími formulacemi jeho jazyka – proč angličtině nedělá pasivum jediný problém, naopak je v ní uhnízděno s nenuceností a grácií dámy volných mravů v rudém ušáku, a v češtině působí v doslovném překladu jako pěst na oko? Netuším, ale fakt je, že pasivum je další z takzvaných falešných přátel chudáka překladatele a tlumočníka, který se už tak probíjí houštinou zrádných a krvesmilných Hujerů, kteří neopatrnému vrazí kudlu do zad, ani se nenaděje.

Trochu odbočkou mě toto téma přivádí na téměř filozofické zamyšlení. Myslím, že názor, že překladatelé značnou měrou formují budoucí tvar svého jazyka, je už poměrně rozšířený, nakolik je přijímaný si netroufám odhadovat. Ale za svůj mladý život jsem měla možnost to skutečně pozorovat v praxi. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla pracovat v poměrně úzce specializované oblasti, která v Čechách před svým příchodem neměla odborný ekvivalent, a celou terminologii a prvotní překladové materiály si vytvářeli specialisté v tomto oboru, vybavení jen 1) běžnou uživatelskou znalostí angličtiny, 2) vírou, že je nutné být v překladu „naprosto přesný“ a 3) zjevně poněkud funkcionalistickým přístupem k jazyku, který by se v kulinářské oblasti dal vyjádřit nesmrtelnou větou bábinky Betty MacDonaldové: „Je to jen výživa pro tělo, moc se s tím nepárej. Chlapi sou prasata, ty sežerou všecko“. I zavládla pasiva. Dnes už má zmíněný obor mnoho vlastních výborných prvoplánových překladatelů, ale – a tím se vracím k původnímu zamyšlení – dodnes si mi občas někdo z uživatelů, kteří nadšeně prošli těžkými pionýrskými dobami prvních publikací, postěžuje, že mu v této literatuře přijde přirozenější napsat: „A teprv pak námi bude dosaženo“.

Nezbývá mi než se vrátit k tomu, čím nás osvítili ti obdivuhodní lidé ve škole – nepřekládáme formu, překládáme význam. Nesledujete Červeného trpaslíka? Vzpomínáte si na díl, kdy se na palubě lodi Červený trpaslík objevil telepatický (a romantický) tvor Slizka? Slizka byla vlastně dokonalý překladatel a tlumočník. Každému, kdo ji viděl, se ukázala jako ta nejsvůdnější bytost jeho života. Pro každého vypadala jinak, ale každému komunikovala totéž sdělení – toto je kráska.

A proto Slizkám a kráse zdar! Někdy je pasivum potřeba. O to se nehádám. Ale věřím, že na ně námi nebude patřeno nezdravě často.  Howgh a krásný den.

To je jednoznačně otázka, která se, a jistě nejen mně, nabízí, když přemítám, jak se pustit do blogu o ošemetných zákoutích převodu komunikace do jazyka rodné hroudy. Toto puzení, které je (přiznejme si to) pravděpodobně ve skutečnosti z valné části verbální inkontinence a chorobná touha být slyšet, asi nejlépe obhájím stručným výtahem ze své pohnuté historie. Po dětství stráveném z nedostatku společenského šarmu povětšinou pod stolem či na půdě s nosem ve stránkách knih všech možných žánrů, kategorií a stupňů pokleslosti, případně sledováním vpašovaných, tudíž anglických videokazet, jsem nejistou, ale nadšenou nohou zamířila směrem k překladatelství a tlumočnictví. Po mnoha strašlivých raných pokusech, (vzpomínka na ně ve mně dodnes vyvolá silnou krizi identity), a létech boje s vlastní tupohlavostí jsem se k vlastnímu překvapení stala senior editorem neboli kontrolorem kvality překladů v překladatelské skupině, na kteréžto pozici v bázni boží setrvávám podnes.

A protože profesionální deformace je potvora, léta opravování prací ostatních a objevování vlastních chyb nakonec člověku natolik pokřiví a zprzní charakter, že si už ani neužije jízdu tramvají, aniž by nekontroloval správnost překladu reklam, o prostém shlédnutí oblíbeného filmu v českém jazyce ani nemluvě. Mám obrovskou úctu ke všem překladatelům, kteří ke svým překladům přistupují s cílem opravdu přenést komunikaci, ne jen zaplnit stránku něčím fakturovatelným, co lze lehce pofackovat po strojovém překladu. A skláním se před vynikajícími překladateli, kteří to skutečně dělají, kteří dokáží docílit toho, že překlad není převodem slov z jednoho jazyka do druhého, ale totéž sdělení, které zaznělo ve zdrojovém jazyce, přirozeně pronesené v jazyce cílovém, jako by se jednalo o nezávislou originaci. A abych navázala na prve řečené vlastní strašlivé rané pokusy a použila slova oblíbeného komiksového radikála D-Mana, věřím, že člověk se učí každý den, jinak ho žil nadarmo. A není nic, co bychom zítra nemohli udělat lépe, ovšem pouze za předpokladu, že to dnes uděláme hůř. Proto se s (možná nemístnou) odvahou zapojuji do fantastické internetové záchranné a podpůrné sítě. Sítě, ve které vždy naleznu útěchu, že i jiní se potýkají s týmiž zákrutinami našich hyperaktivních jazykových pravidel, způsoby, jak to či ono, s čím momentálně zápolím, vyřešili, a lidský kontakt v někdy osamělém světě počítačové obrazovky, stolu a pár elektronických slovníků. Proto tímto zdravím kamarády překladatele, v jejichž výtvorech se s radostí a láskou šťárám a jež obšťastňuji zasíláním oprav či servilních poklon, náhodné čtenáře a surfaře a vzhledem k tomu, že internet hozená hnijící rajčata nepřenáší, se těším na vaše komentáře

V minulém hnidopišení nad prodejností přivlastňovacích zájmen jsem si vzhledem k roztažnosti vlastního slohu nechala jeden aspekt jejich mravní uvolněnosti na jindy. Od památného roku 1989, kdy se naše hranice otevřely svobodě (a nezanedbatelné výhodě neomezené zásoby vložek, toaletního papíru a banánů), do našich zemí také začal proudit silný jazykový vliv angličtiny posílený faktem, že v té době bylo 1) menší množství překladatelů, 2) všeobecný názor, že základní orientace v angličtině na překládání stačí (a mnohdy také stačit muselo a stačilo). To pravděpodobně živil šílený zvyk překládat ve škole větu po větě poutavé a informativní články o tom, že pan Novák má krásný byt v Glasgow a rád pije limonádu, a pokud se člověk prokodrcal skrz, hlava nehlava, stylistika nestylistika, bylo vše v pořádku. A tak se stalo, že od devadesátých let poměrně zhusta nepokyvujeme hlavou, ale svou hlavou, neřežeme se do nohy, ale do své nohy, a nehrozíme prstem, ale svým prstem. Pro mě osobně je tento návyk zdrojem značné rozjařenosti, tomuto nešvaru nevyhnutelně propadne každý, kdo s překládáním začíná, takže se s podobnými radostmi setkáváme neustále. Nevím, jak vás, ale mě věta typu „Pohrozil jí svým prstem“ dovádí k závěru, že dnes hrozil svým prstem, ale jindy jí možná pohrozil prstem někoho jiného - což se nepochybně nemohlo minout účinkem, dovedu si představit, že to mohlo být gesto poměrně dost výhružné.

A z toho vyvozuji své vlastní obecné pravidlo pro nadměrné používání přivlastňovacích zájmen v běžné češtině, protože žádné oficiální se mi zatím najít nepodařilo. Pokud je jasné, že v běžném společenském styku a v rámci běžných trestních zákonů bych se použití daného objektu který by byl cizí, (prst, hlava a podobně, u tělesných součástek je to nepochybně nejmarkantnější), spíše vyvarovala, zájmeno vynechávám. Příznivci vynikajícího Jiřího Kulhánka tak mohou v české stylistice objevit nový druh inspirace, který je, přiznávám, velmi lákavý, pro standardní překlady se ale pravděpodobně budeme muset držet zkrátka

Kynu tedy laskavému čtenáři svou pravicí a s úklonem své hlavy mu přeji pěkný den.

Titul tohoto krátkého zamyšlení byl vybrán celkem nenáhodně. Stačí letmý pohled po několika billboardech, vyslechnout něco málo reklam v rádiu či v televizi a člověk je nucen dojít k závěru, že co do praktického efektu česká přivlastňovací zájmena v podstatě nic jiného než kurtizány nejsou. Jejich napohled zjevná volná zaměnitelnost, fakt, že běžný větotvůrce celkem bez výčitek sáhne k jednomu druhu, ačkoli platné manželské sliby by ho měly vázat k použití jiného, nám odhalují strašlivou pravdu - jsou to potvory prodejné. Ale šmahem odsuzovat je snadné. Pojďme se ale na problematiku přivlastňovacích zájmen podívat trochu podrobněji. Vnucuje se otázka - nejedná se spíše o případ nucené prostituce? Nedávno provedená anketa mezi náhodným vzorkem osobních přivlastňovacích zájmen ukázala, že ve větných konstrukcích typu „Zde si můžete vyzvednout vaše noviny“ či kupříkladu „Projasněte vaši pokožku“ se většinou vyskytují zcela nedobrovolně a z donucení.

Na druhý pohled tedy situace až hrozivá. Z právního hlediska se my, jejichž srdce osud nebohých přivlastňovacích zájmen oslovil, nacházíme na poměrně tenkém ledě. Jejich ochrana je právně neprosaditelná, postižitelnost znásilňovatelů jejich důstojnosti, jakkkoli veřejně a jakkoli velkými písmeny toto prznění probíhá, je nulová.

Stejně jako v případě flagrantního porušování lidských práv kdekoli na světě nám nezbývá, než se uchýlit ke guerrillovému boji nenápadné veřejné osvěty v mezích zákona, než se stane nevyhnutelné a ubohá zájmena budou ve své nepřirozené funkci navždy uvězněna dalším vydáním Pravidel českého pravopisu. Proto se s radostí připojuji k hlasům, které již po internetu na obhajobu zájmen znějí a za plného vědomí a při všech smyslech skanduji:

Je-li osoba, na niž přivlastňovací zájmeno ve větě odkazuje, také podmětem, i kdyby nevyjádřeným, patří se použít odpovídající tvar zájmena svůj. Podobně, jako by v nás věta „Pověsil jeho kabát na kliku“ vyvolala logický dojem, že aktér věšel kabát nějakého svého známého, by v nás věta „Osvěžte vaši pokožku citrusovou vlnou“ měla vyvolat přinejmenším lehkou schizofrenii. Čí že to pokožku máme svěžit? Že by svou? To je případ, se kterým se asi na ulicích i ve svých (v některých případech pak našich) příbytcích setkáváme nejčastěji. Toto prosté pravidlo nás ale ze všech nesnází vyvede celkem hravě. Je-li protagonista věty zároveň vlastníkem (pokožky, novin, vyrážky apod.), sahá uvědomělý člen české komunity po zájmenu svůj a říká například: Zde si můžete vyzvednout své noviny (ne vaše); Udělejte to po svém (ne po vašem); Odhalte své já (ne vaše) atd.

Ale i tady lze (děkujeme, pane Palacký a celá řado pachatelů až k praotci Čechovi), narazit. Toto pravidlo platí pouze v případě, že se mluvnický podmět s vlastníkem zcela shoduje. Je-li činitel v podmětu jen podmnožinou celé skupiny, na kterou zájmeno odkazuje, volíme opět nezvratnou podobu přivlastňovacího zájmena. Takže spíše řekneme „Měli bychom si více hledět našich škol“ nebo „Děláme to pro větší slávu našich luhů a hájů“ - oslovená skupina pravděpodobně nepokrývá celý národ a stát. Stejně bychom řekli raději „Všichni jsme drželi palce našim dětem na Aljašce“ - tady by navíc při použití zvratného svůj mohla vzniknout představa, že každý z oněch všech držel palce jen těm svým dětem a ostatní vzal čert. Mezi námi, ono to tak možná ve skutečnosti i bylo, ale - není to krásné, jak zušlechťující funkci jazyk někdy plní? Stejně nás duchem sounáležitosti naplní například věta, která tuto tendenci ilustruje s definitivní názorností: „Věnujme se našim problémům.“ V tomto znění z nás dělá stmelenou skupinu, která se v duchu soudržnosti chystá řešit potíže, které ji brání být ještě lepší a úžasnější. Pomněme ale variantu „Věnujme se svým problémům“ - je to nádhera, tatáž skupina je rázem sbírkou individualistických hajzlů, kteří se svorně rozhodují, že nesnáze zakavkazských horníků jim den kazit nebudou a že se budou raději zaobírat problémy, které mají oni sami. Zájmena svůj/můj tedy můžeme použít proměnlivě, abychom vyjádřili, zda se jedná o něco, co je skutečně jen a jen mé - a nikoho jiného! A to i obráceně - například „Já si beru mou propisku“ - podle pravidel českého pravopisu je to zcela právoplatné zdůraznění toho, že jste Karlovu propisku nevzali, ať si Karel říká, co chce, a klidně vám může i prohledat tašku.

Tož tedy - češtině zdar a té naší nazdar